9. třída a 8. A, 8. B v Osvětimi

20.11.2017 18:06

 

  Drahá Maruško,

i když vím, že si tento dopis nikdy nepřečteš, cítím velkou potřebu ti ho napsat. Nedávno jsme byli se školou v Osvětimi. Téma se nám hodilo do dějepisu, tak jsme si udělali výlet. Cesta nám utekla docela rychle, po cestě určitě v autobuse nechyběla dobrý nálada. Nevím, jak to působilo na ostatní, ale má nálada se změnila poté, co jsme společně s naší průvodkyní prošli pod nápisem „ Arbeit mach frei“. Všechna legrace nás přešla. Začala jsem vnímat všechny ty budovy, plot s ostnatými dráty. Šlapali jsme všude tam, kde i vy. Vešli jsme do jedné z budov, ve které je vytvořené menší muzeum. Byly zde fotky, které zobrazovaly váš příjezd do Osvětimi, váš strach z neznámého, na dalších fotkách bylo vidět, jak jste podvyživení, vaše osobní věci, boty. Nejvíce mě dostala ta malá botička asi šestileté holčičky, která byl vystavená vepředu. Kdo ví, třeba byla tvoje. Nechce se mi na to ani pomyslet. Kromě jiných předmětů na mě velmi negativně zapůsobily ustřižené vlasy. V dalších částech jsme viděli, kde muži přespávali, kde se sprchovali a také miniaturní vězení, které bylo pro 4 osoby na 4 dny, celou dobu bez jídla, bez šance přežít. Také jsme viděli budovu číslo 11, ošetřovnu, pomník se svíčkami, kde jsme si také mohli zapálit svíčku. Poté jsme přejeli do Březinky, kde nám paní průvodkyně ukazovala, jak se na nástupišti lidé rozdělovali. Muži na jednu stranu, ženy na druhou. Viděli jsme, kde jste spali, kolik vás tam přibližně bylo, kam jste chodili na toaletu. Nic příjemného. Uvědomovala jsem si, jak moc to bylo ponižující, taková situace pro mě zcela nepředstavitelná. A to, že vám sebrali vaši vlastní identitu, místo jména jste měli jen číslo, to už na mě bylo opravdu moc. Každý má přeci právo, dělat si se svým životem, co sám chce. A to že mu nařizuji, co má dělat, mlátím ho, psychicky ho ponižuji a týrám a nakonec ho zabiji, to je přeci zcela proti lidskému myšlení. Ráda bych ti položila tolik otázek, vím, že mi na ně nemůžeš odpovědět, ale to nevadí. Cítím, že bych takovou hrůzu nepřežila.

  Obdivuji Tě, Vás všechny. Sbohem.

S úctou Adéla Odvárková

 

Prohlédněte si fotky.

—————

Zpět